Flamenco gitano Boskovice / Brno / Praha

Kulturně citlivé město Boskovice pořádá už osmý ročník festivalu iberských kultur IBÉRICA 2011. Z Boskovic vysílá koncerty svých hlavních tanečních a hudebních hvězd také do Brna a do Prahy. Nejenom, že v metropolích čekají další rezervy flamenkových nadšenců, ale etnický andalúzský tanec se tu může dostat do zajímavých širších souvislostí, konfrontovat se s diváky, kteří znají a sledují vývoj současné tance obecně. Flamenkový tanec je samozřejmě vysoce zajímavý jev sám o sobě, ovšem pozoruhodné je, jak je vnímán už řadu let například kurátory velkých festivalů současného tance v Evropě - ve většině z nich se v programu objevuje některá flamenková hvězda. Je to obzvlášť pozoruhodné i proto, že flamenco fúzím se současnými styly dosti vzdoruje (na rozdíl od třeba afra, hip-hopu, kathaku). Je opravdu exotické, nekompatibilní se styly západní civilizace. To ovšem neznamená, že nemá své vlastní „avantgardní“ varianty – tzv. „flamenco nuevo“.

Letos jako koncertní hvězdy vystoupili tanečníci, rodáci z Granady, Verónica Fernández, řečená Vero La India a Iván Vargas Heredia. Musíme hned připomenout, že rodinná a místní tradice je kardinálně důležitá pro posuzování dojmu z flamenkové hudby a tance. Určité lokality jsou ve flamenku kultovní; Granada k nim patří. A ke Granadě patří silný cikánský umělecký rod – Los Maya. Z něho právě pochází Iván Vargas, dokonce ze sacrosancta Granady, čtvrti Sacromonte, kde Cikáni žili, tančili a umírali v obytných skalních jeskyních. Ze stejného rodu je i kytarista večera Pepe Maya. Iván Vargás právě tak jako Vero La India jsou vyznavači tradičního „flamenco puro y de raíz“ (v kontrastu ke zmíněnému „flamenku nuevo“), autentického, kořenného flamenca. Přesto je v jeho životě zajímavá epizoda – spolupráce s proslulým katalánským souborem radikálního fyzického divadla Fura dels Baus.

Dvojice tanečníků provedla tři tance proložené a doprovozené standardním hudebním flamenkovým složením – zpěv (Raúl Molina), kytara (Pepe Maya), cajón (Miguel Fernández). Říkáme-li tance, měli bychom říci spíše tančené dramatické výstupy. To platí jak pro jejich charakter, tak délku. Mohli bychom proto říci klidně: tři jednoaktová taneční dramata. První z nich bylo opřeno o dialog obou tanečníků ve stylu seguiriya. Následujícího sóla se chopila Vera La India – ztvárnila tanec ve stylu soleá. Oba tyto tance představují vážné styly a jsou pokládány tanečně, zejména výrazově, za nejambicióznější. Závěrečné, nejdelší sólo patřilo Ivánu Vargasovi, který provedl alegríuas, živý temperamentní typ tance, v němž podal ukázku mužského virtuózního flamenka.

Vero La India s výrazně tmavou pletí, senzitivními ústy přeplněnými bělostnými zuby a s plnou měkkou ženskou postavou, se zpočátku rozehřívala v jaksi líných pohybech, sekundovala iniciativnějšímu suchému koni Vargasovi. Ve svém soleá se však překvapivě chvílemi probouzela z kočičího vyhřívání ve světle reflektorů a temperamentněé vždy v krátkých sekvencích vychrstla zásoby svých emocí a techniky a zase líně zatáhla drápky. Na vrcholu svých technických a emotivních momentů jí odlétavaly odlétávaly z účesu spony a květiny, roztomilý koketní nešvar, jeden z mnoha způsobů, kterým flamenkoví umělci prodávají své emoce.

Večer vyvrcholil v závěrečném dlouhém monologu alegrías Ivána Vargase. Krásný mladík „s rasou“ mhouřil jakoby krátkozrakýma, upřímnýma očima do tmy, rozškubával na sobě vestičku a obtáčel ji kolem sebe jako muletu. Jeho choreografie měla vtip, vynalézavost a jevištní prezenci, za zády partu pobavených a sympatizujících hudebníků, jejichž hudba, tlesky a povzbuzování ho nadhazovaly jako trampolína. Své alegrías začíná na forbíně na židli, pouze prací nohou, ale už ta je předzvěstí jeho střelhbitých změn směrů v prostoru. Pokud jde o rychlé a přesné zapateado, nasekal postupně do podlahy, co se do nás vešlo. Jeho specialitou byly energické dupy z výšky, z nadskoku, a také naskakované rotace s jakými sofistikovanými changementy nohou ve vzduchu. Také kopy do vzduchu jsou pro jeho styl velmi charakteristické, právě tak jako vysoko zdvižená kolena a rázná zakopnutí. Byla ovšem škoda, že i úvodní tanec seguiriya, vážného stylu, kterou provedl s partnerkou, byl vybudován v podstatě ze stejného pohybového materiálu, ve stejné náladě a se stejným výrazem jako alegrías. Jsem si jista, že kvalitu, kterou představuje Iván Vargas, by zdejší diváci uvítali znovu, v samostatném větším recitalu, kdy by se jeho výrazový rejstřík mohl více rozevřít.

Nina Vangeli

Taneční zóna