Duende, gracia, compás

25.08.2011 10:06

 

RECENZE - Těmito třemi pojmy se definuje ve flamenkovém tanci kvalita. Duende je mlhavá vrcholná meta, k níž může dospět mistrovství flamenkového tanečníka. Znamená vnitřní jiskření, které je na tanečníkovi patrné, senzualitu, hravost a nezaměnitelnost, které z něj vyzařují a přenášejí se na diváky; tanečníkovo duende je uvádí do stavu okouzlení a vzrušení. Je to náhlý, chvějivý opar krásy, před  nímž divák  oněmí.


Gracia znamená kvalitu estetickou - eleganci, suverenitu  a vznešenost pohybu. Compás se vztahuje k hudebnímu, především rytmickému cítění tanečníka. Ve flamenkovém tanci, jehož rytmické struktury jsou velmi sofistikované a jehož rytmický proud je ustavičně podminováván zvraty do synkop (contratiempa) a zpět, zahušťován, zrychlován a prudce utínán, líčí hudebníci na tanečníka četné rytmické léčky. Jsou to však léčky milostné. Pro mistrovského tanečníka jsou to dary. Inspiruje se jimi. "Mít compás" znamená hudební návnady virtuozně zvládat a dary hudební inspirace tvořivě rozvíjet.  

V pražském divadle ABC bylo nabito pokaždé, když tu vystoupila Jana Drdácká, naše nejlepší flamenková tanečnice se svou česko-slovenskou skupinou Flamenco Element. Jejím tanečním partnerem je v této formaci Eduard Zubák, mediálně poměrně známý všestranný tanečník. Dvojice, kterou tito dva tvoří, spojuje vedle krásy i spirituální a fyzické porozumění "elementu" flamenka v jeho dialektické jednotě živelné síly a její svrchované kontroly. Při pohledu na oba tanečníky se těžko ubráníme představě, že se pro tento tanec zrodili, že ho mají v genech a nejspíše i v "genech" z minulých životů.

Nezanedbatelná je i dialogická podstata flamenka - mám na mysli dialog tance s hudbou. Česko-slovenská kapela hrála pod vedením Morenita de Triana (Stanislav Kohútek, který působí mimo jiné jako první kytarista ve skupině světoznámého tanečníka Juana Polvilla a také v oblíbené slovenské skupině Los Remedios). Složení hudební skupiny má ve shodě se současným trendem tradiční základ (kytara, baskytara, cajon). To je ozvláštněno účastí klavíru (Vašík Greif) a flétny (Pavol Křižovenský), které dodávají tradičním živelným rytmům originální sound; hned flétnou prohlubují archaičnost a připomínají vzdálené východní kořeny, hned navozují kavárenskou melancholii a nóblesu vyvržených duší  klavírními tóny.

V posledním letošním koncertu vystoupila dvojice Drdácká a Zubák s expresivním tanečním blokem, složeným z palos (tanečních stylů, forem) Seguiriya a Soleá. Tato dvě (zároveň pěvecká i taneční) palos představují to, čeho si flamenková kultura cení nejvíce. Jejich zpěv patří k tzv. cante jondo - což znamená vážný, hluboký, hluboce cikánský, osudový zpěv. O zpěv cante jondo opřené "hlubinné" taneční kompozice Jany Drdácké a Eduarda Zubáka nechávaly zahlédat ponorné emoce, emoce střetu mezi energiemi, ženskou a mužskou.

Flamenko je bytostně sólový tanec, "tanec identity". Tanec partnerský není pro tradiční flamenko (flamenco puro) typický; dnes však není na scénách výjimečný, pravděpodobně pro onen silný energetický potenciál a dramatický náboj střetu dvou zmíněných energií. A nejen střetu; zdvojená (a přímo dvojnická) razance rychlých obratů a prudkých gest, jak jsme to mohli obdivovat u Drdácké a Zubáka, je magicky působivá. Tanečníci navíc využili scénického partnerství i k nakročení k malému dramatu; v sérii  protikladných živelných hnutí do prostoru a jejich vzájemných náhlých zastavení pažemi, tělem, opřením čela o hruď partnera vytvořili obraz pavoučí sítě, v níž se zmítají, obraz dusna neuskutečnitelných setkání. Malá dramata velmi, velmi jemně zavoněla z dálky až dusnem milongy.

Černý saténový kostým a tmavomodrý kostým z hedvábného sametu  i celý zjev tanečnice emanovaly zvláštní, lehce secesní krásu. Tím se vyznačovala i zjemnělá, decentně manýristická kresba Janina tance v prostoru. Tanečník, naopak jednoduše a tradičně oblečen v černém a bílém, potřásal tmavými vlnami kštice, bílé čelo pod nimi nastavoval jako býk a v nedočkavém a nervózním gestu zmítal vestičkou, což je nekonečně půvabný prvek mužského tance. Vytryskával svou živelnost a jeho pro mužský tanec charakteristické dupové sekvence se snášely na podlahu jako jestřáb. Zarazil se a pohled i ruce nasměroval do podlahy - tázal se země? Domlouval ji? Nebo na ní apeloval? Tělo tanečníka však při vší brizantnosti působilo v každém okamžiku velmi hmotně a ještě hmotněji, dojezdy gest jako by brzdil med, pokud to neprostřídala ráznou dlaní rozseknutá cihla. 

V jedné menší sekvenci, kdy tanečník pracoval v profilu, se možná nechal ovlivnit Israelem Galvánem (uznávaným za současného tanečního flamenkového génia číslo jedna). Zahlédla jsem kromě typického galvánovského profilu také jeho nahrbená, zakulacená, živočišná záda, z nichž pohyb pánve, paží i nohou vyšplouchne kupředu jako vlna a vrací se obloukem masochisticky zpět jako bumerang, vrazí tanečníkovi do břicha a odstrčí ho dozadu. Je-li to od Zubáka vědomé a záměrné, pak galvánovský styl se k jeho fyzickému typu a projevu dobře hodí a je to bezesporu následováníhodný vzor.

Jana Drdácká jako tanečnice i jako choreografka udělala za uplynulou sezónu veliký posun kupředu. V roli choreografky odhodila nalinkovanou podložku úzu pod čistým papírem svých choreografií, aniž se zpronevěřila tradici. Vyhmatává nové pěšiny a směry v prostoru, kreslí v něm nové mapy a klade pasti, zahušťuje frekvenci tanečních překvapení, směřuje k osobité scénické (pohybové i výtvarné) image. Její vždy elegantní a graciézní taneční styl, bezchybná kontrola těla a "reinkarnovaná" stylovost dostaly další rozměr v onom lehkém manýrismu, který jsem už zmínila. Tento je v dráždivé souhře a napětí s nastupující zralostí, která dává vyvstávat vážným, hlubinným, melancholickým polohám Janina výrazu. A je také v ještě dráždivějším protikladu k novému rysu jejího tance, jímž je zemitost, sytost pohybu, zaoblenost, šťavnatost. Nechci upadat do krátkých spojení, ale nesporně to souvisí i s počínajícím druhým mateřstvím tanečnice. Jak jsem řekla, je flamenco tanec identity, také identity pohlavní a zralost mateřství k ženské identitě nesporně patří. Těhotenství už bylo na ní při koncertu patrné, přesto nerušilo elegantní linii a apartnost jejího pohybu, naopak mu dávalo novou kvalitu, ještě větší rafinovanost v zacházení s tělem, ještě sofistikovanější taneční, gestické a mimické strategie. Již viditelné bříško bylo přímo výtvarně prodáno; chápeme, proč mnoho malířů minulosti zanechalo po sobě kresby žen s bříškem.

Vystoupení skupiny Flamenco Element se uskutečnilo v rámci představení flamenkové školy Jany Drdácké. Její nejvyspělejší studentky podaly skvělý výkon v Alegrías de Cádiz. V záplavě červeně naplnily za doprovodu  živé kapely, na vysoké technické úrovni, se smyslem pro styl a s temperamentem ambiciózní několikadílnou choreografii; předvedly se jak v náročné dupové escobilla, tak ve výrazových letrách a lyrickém silenciu.

Nina Vangeli, 24. 5. 2011

 

 

Kontakt

Flamenco web flamencoweb@seznam.cz